I. ročník
Kolej:
Neví, že je vlkodlak
Hráč: Khar
Hráč: Khar
Jméno a příjmení: Nico PreizVěk: 20 let
Národnost: Švéd
Vzhled: Nijak výrazně vysoký mladý muž. Oholený, ale jen v případě, že se zamiluje, jinak se holí jen v případě, když se mu to zdá vhodné. Oči šedé, mělké jako zrcadlo. Při výrazném soustředění mu výrazně vystoupne žilka uprostřed vystouplého čela. Vlasy krátké rozcuchané blonďaté tak jak mu po vstávání slehnou.
Postavou je spíš hubený, svaly mají jen mírné obrysy. Při chůzi se mírně hrbí, i když se občas snaží jít narovnaný. Na zádech na pravém rameni má tetování v podobě růže, ke kterému přišel ve snaze po větší zajímavosti.
Nejčastěji si bere nějaké tričko s krátkými rukávy a buďto dlouhé tepláky nebo kratší džínové šortky doplněné teniskami.
Vzhled ve vlčí podobě: Hnědý, trochu menší než je normální. Patří mezi typ upřednostňující proměnu člověka a vlkodlaka využívá jen v případě podrážděnosti nebo nebezpečí a neustávajíce vrčí. K téhle proměně dochází nekontrolovatelně. Pokud se promění vědomě připomíná spíš ukňučeného přerostlého vlka. Oči má jasně žluté, což s jeho srstí vypadá nepřirozeně až trochu komicky. Srst je často naježená z důvodu jeho pocitu nepřirozenosti.
Povaha: Introvertní, sám rozhovory zahajuje jen z nějakého důvodu ne s cílem si jen tak popovídat v takovém případě začíná ten druhý. Citlivý a důvěřivý, těžko přijímá podrazy, ale sám je udělá, když mu přijdou správné.
Patří mezi typ upřednostňující proměnu člověka a vlkodlaka využívá jen v případě podrážděnosti nebo nebezpečí a neustávajíce vrčí. K téhle proměně dochází nekontrolovatelně. Pokud se promění vědomě připomíná spíš ukňučeného přerostlého vlka. Je trochu sebou nesvůj, víc si je jistý, když je ve své lidské podobě. Když ale dojde k obraně nebo musí útočit, chová se jako smyslu zbavený a útočí, dokud se neuklidní. Proto se nejčastěji proměňuje někde v přírodě nebo se tam snaží uniknout, aby nezpůsobil škody na majetku školy.
Ve skupinové konverzaci se vyjádří jen v případě, že už nikdo nepromluví a vrátí se i k tématu, které se už dávno probralo, protože má pocit, že je k němu potřeba něco říct, co se ještě nezmínilo. K případnému kamarádovi/kamarádce rychle přilne a možná až nepříjemně často mu/jí bude dělat společnost. Bude mu však na oplátku zcela loajální.
Ač to není předpokládané, po výzvě se zúčastní i sportu a patří mezi takový ten typ, hru nezkazím ale rozhodně nevyniknu. Sport si však užije. Mezi oblíbená jídla patří ledový salát a vepřová panenka. Jako pochoutku nepohrdne jahodovým dortem, pizzou ani citronovou zmrzlinou. Zamiluje si knížku, obzvlášť když mu ji někdo doporučí, jinak čte velmi zřídka a spíše vůbec.
Historie: Normální kluk, který se narodil do úplné rodiny, kde žil společně se svými dvěma staršími sourozenci: bratr a nejstarší sestra. Než nastoupil do školy měl radostné dětství, s dětmi si hrál venku na pískovišti, v zimě se učil lyžovat a po pár sjezdech už dokázal sjet kopec i sám (pomalu zhruba za hodinu, ale jo). Prožil si své předškolní lásky. Nikdy ale neměl rád, když tam zůstával později a viděl děti kolem odcházet, začal být nervózní a, začal kňourat a plakat, že chce vidět rodiče.
Nástup do školy už byl mírnější, výuka nebyla problém, učit se nemusel nijak zvlášť. Kamarády po celou dobu mu byl kluk jménem Frank a dívka Lucy. Společně drželi partu, ještě jako malí se navštěvovali a přespávali u sebe, nejčastěji pak leželi na trávě na zahradě a koukali na černo černou oblohu plnou hvězd a vyprávěli si příběhy ke každé z nich. Vyprávěli si tak dlouho, až nakonec usnuli všichni. Jak zestárli, došlo jim, že už jim něco takového neprojde, a tak pořádaly o to častěji výlety do přírody, potom jen toulky ve městě, a nakonec jen návštěvy kina, kavárny.
To bych ale přeskočil, protože právě ve škole se začala projevovat jeho tišší nálada už v tak brzkém věku (nebylo mu ani deset). Účastnil se několika školních kroužků jako keramika, výtvarka a dětské divadlo. Doma potom začali problémy, protože sourozenci přecházeli do puberty a doma byli časté dohady a neshody. Nico nikdy nic neřekl, mluvil jen, když na něj někdo promluvil (tady se naučil mluvit až jako druhý a zdráhá se začít rozhovor).
Základní školu dostudoval a společně s Frankem a Lucy se dohodli že půjdou na stejnou školu, aby mohli být spolu. V téhle době hormony začínají vyplouvat na povrch a Nico si uvědomí, že k Lucy cítí něco víc. Tohle ovšem není ten šťastný příběh, kdy se ti dva mají k sobě a "žijí šťastně až do smrti" tohle je ta pohádka, kdy Nico zůstane na ocet a dohromady to dá Frank s Lucy. Nica to docela zraní, ale tají to a dál se s nimi stýká ve volnu, když ho pozvou. Časem se ale z toho stane spíš trapné zvaní, ze kterého obě strany cítí spíš rozpačitost, a nakonec pozvánky ustanou.
To se udává někdy rok před koncem střední. Nico si od té doby nenajde nikoho blízkého. Tady se rozhodl udělat si tetování a v hlavě se mu urodila i myšlenka návštěvy klubu, ale z toho zůstalo jen docela hezké tetování růže na zádech na pravém rameni. Škola stále není problém, i když už se musí učit doma na většinu věcí se nemusí nijak zvlášť připravovat. Výjimkou je Fyzika. Teorie a vzorečky se mu v hlavě pletou a vypařují, překrucují a zaměňují, že si nikdy není jistý tím, co dělá.
Z dřívějších kroužků mu nezůstalo nic, věnuje se politickému dění v zemi a dění ve světě. Začíná uvažovat nad budoucností a svojí kariérou. Politika mu padá, protože jeho tichá povaha vyklíčila a nemluví, sám už téměř nikdy, v rozhovoru nijak zvlášť hodně. Uvažuje nad dráhou žurnalisty za počítačem, a tak s podporou rodičů navštěvuje různé kurzy jazyků. Doma už je atmosféra klidnější, Nico jako klidný chlapec neměl výbojnou povahu a potřebu se nějak výrazně vymezovat vůči ostatním, sestra už odešla z domu a teď žije s přítelem ve vedlejším městě a rodinu každý měsíc navštěvuje. Bratr studuje na vysoké it specialistu, který sní o hromadě peněz a klidném životě.
Nico přemýšlí jinak. Chce klid, práci, která ho uživí, ale nebude se u ní nijak zvlášť namáhat. Třeba si najít i slečnu a společně pak žít někde za městem na samotě v přírodě. Zatím mu ale ani jeden bod nevychází. Slečnu nemá, žije s rodiči v domě v rušném městě a jedině ten klid měl.
Když se konec střední blížil ke konci, začal shánět vysokou, na které by se mohl studovat pro svoji kariéru žurnalisty, ale jeden z rodičů (matka) neúprosně trval na škole na Islandu. Škole, která je nejvíce vhodná a on má možnost se tam dostat bez nějakého většího snažení.
Nico byl trochu překvapený, když tohle slyšel, protože rodiče většinu času moc neřešili jeho budoucnost spíše ho podporovali v tom, co zrovna zmínil a dávali mu volnou ruku. Nico matce věřil, a tak se na školu na Islandu přihlásil. Zanedlouho už seděl v letadle a koukal z letadlového okénka na deštěm zmáčenou půdu.
