Wyford Toirdhealbhach

Profesor

Učí: Magii & Umělecké kurzy

Ví, že je vlkodlak
Hráč: Ester

Jméno a příjmení: Wyford Toirdhealbhach
Věk: 354 let
Národnost: Ir
Vzhled: Postavou je to vysoký muž a na první pohled jde poznat, že o své tělo dbá a pěstuje si svoji muskulaturu. Má vypracované svaly, jak na pažích tak i na nohou a břichu. Avšak na jeho levé paži, na předloktí mu zůstala obrovská jizva po kousnutí od Morana, vlka, díky kterémuž se z něj stal vlkodlak. Je těžké si jí všimnout z dálky, jelikož jizvu překrývá mnoho barevného tetování, které má po celém předloktí. Rozhodl se na své nejdůležitější vzpomínce zachycovat vzpomínky další. Ještě dodnes se diví, že proměnu přežil. Má po těle také pár dalších jizev, památky na malé neshody s nepřáteli. Rysy svého obličeje zakrývá decentním vousem, který má už sposusty let a nehodlá se ho zbavovat až do své smrti. Má dlouhé tmavě hnědé vlasy, které když rozpustí sahají mu až pod ramena a pokaždé se nezkrotně vlní , jinak je většinou nosí svázané do culíku. Barva jeho očí je oříškově hnědá promíchána se střípky šedé. Jsou vybledlé snad věkem? Co se jeho stylu oblékání týče je to směska různých kousků oděvů z různých koutů země a různých věků. Jen je všechno jeho oblečení přizpůsobeno této době. Obyčejně však nosí černé džíny a triko bez potisku, přes to vždy nějakou lehčí bundu. Rád však nosí i saka a košile se zajímavým potiskem, harémové kalhoty nebo poncho mu také není cizí. Nebojí se ani mužských doplňků a klobouků, v létě skoro nikdy slamák nesundavá. Stejně jako bavlněné svetry, mikiny a pohodlné tepláky na něm můžete spatřit kousky z doby nazývané dnes retro nebo i elegantní vintage styl. K tomu všemu, nezávisle na tom, co má na sobě nosí kožený náramek s raženými keltskými pletenci připomínající mu jeho vychovatelku Sorchu.

Vzhled ve vlčí podobě: Kdekdo by čekal, že tak tmavovlasý muž bude černým vlkem. Jenže jeho vlčí podoba skýtá vzhled obyčejného, avšak obrovského vlka šedého s barvou očí oříškově hnědé míchanou s šedou. Barva srsti má směsku různých barev jako je šedá, hnědá i béžová. Věkem a četným cestováním vypadá jeho srst strhaně a na nějakých místech už mu srst ani nenaroste. Jsou to místa, kde byl zraněn kousnutím a kde drápy zanechaly hluboké jizvy. Většinu z nich získal časem, ale na kousku přední levé tlapy srst neměl nikdy.

Povaha: Od svého mládí se jeho povaha dosti změnila a své obzory myšlení rozšířil. Z bojácného chlapce, co měl budoucnost jasnou a naplánovaně úmornou prošel zásadní změnou. Naučil se nebát a postavit se všemu bojem avšak změna prostředí ho naučila, že boj není vždy řešení a lze se dopátrat odpovědi skrze jiná řešení. Ví, kterou metodu používat při řešení problémů a boj nechává až jako poslední možnost volby. Jeho tvář a zamračený výraz na to nevypadají, ale Wyford je mírumilovný a nikdy by zbytečně nevyvolával konflikty. Nikdy si o sobě nemyslí, že je lepší než ostatní a hlavně se nechce nikdy povyšovat nad své studenty. On už se vzdělal, tak teď jen předává své zkušenosti a učení dále. Umí být dobrým přítelem. Nezradil by a upřímnost od ostatních k němu považuje za projev obrovské důvěry. Máte nějaká tajemství? Všechno, co mu kdo kdy pověděl nebo jen náhodou uslyšel a neměl, zůstalo u něj jako pod zámkem. Také si myslí, že ne všechno, co je zakázané je špatné a v dohledu na studenty má volnější ruku. Avšak nic se nemá přehánět, takže do životu nebezpečných situací vždy zasáhnout musí. Jeho povaha s postaven učitele mu ani jinak jednat nedovolí. Dříve nebyl vždy dobrým, ale od jisté doby se řídí slovy "Nečiň druhým to, co nechceš, aby oni činili tobě." a dbá na spravedlivá rozhodnutí a spravedlivá posuzování. Snaží se najít objektivní názor ve všem, ale ne vždy to tak musí být, jelikož je přeci z části jenom pouhým člověkem. Pokud jej nenajde promlouvá tak, aby jeho vlastní názor zněl asertivně vůči ostatním a nikomu nic nevnucoval, což by ani nechtěl. Umí se i bavit, jako jiní. Umí se i napít alkoholu nebo si omámit mysl jinak a dělat vtipy, hloupé vtipy, které mu moc nejdou.

Historie: Své rané dětství a to kde se narodil si přesně nepamatuje. Na matku a otce si již nevzpomíná. Jestli měl nějaké sourozence to také už neví. Vzpomínky jsou mlhavé a nepřesné. Je to již dlouho, co mu bylo třináct let, ale na tohle zapomenout nemůže. Nelze přeci zapomenout na událost, která mu změnila život. Byl vesnický kluk z chudých poměrů. Žil na farmě a musel již od mládí pomáhat s pěstováním zeleniny a chováním ovcí. Jen těžko najít v rozlehlých nížinách Irska bujný s tajemný les. Avšak farma Wyfordových rodičů nebyla od jednoho takového lesa příliš daleko. Ve chvílích volna se vydával do lesa. Unuděn neměnnou krajinou se do lesa vydával velmi rád. Hrabal do všeho, co našel a na kameny si zaznamenával kresbou rostliny, které viděl. Nikdo jej nevzdělával, tak jména svým rostlinám přisužoval sám. Jednoho dne se však stala ona událost. Ani Wyford by nečekal, že bitvy lycanů se dějí i za bílého dne. Dva obrovští vlci mezi sebou bojovali. Jeden byl celý bílý a druhý hnědošedý. Kousali se až do masa. On jen zůstával nečinně stát schovaný za stromem. Strach a zvědavost mu odejít nedovolila. Nakonec vítězný bílý vlk nechal padlého ležet mezi stromy a hned poté upřel pohled na ukrytého Wyforda. Vlčí obličej vypadal jako obličej feny. Měl dlouhý čumák a úzké pronikavé oči. Jenže mu neublížil ani se k němu nepřiblížil, jen mu věnoval dlouhý pohled a ztratil se v lese. Wyford popadnul dech a vydal se ze zvědavosti prohlédnout tělo mrtvého vlka. Strkal do něj klackem a pak se odvážil sáhnout na mrtvolu i rukou. Jak se ukázalo vlk nebyl ještě tak zcela mrtvý. Zavrčel a ohnal se po něm svými ostrými tesáky jejichž konečná byla na Wyfordově levé paži. Jeho obraz se ihned potom zatemnil a on padl šokem k zemi. Pak už si jen vybavoval svůj výkřik boleti, bílou srst a poslední zavrčení šedého vlka. Mlhavé odlesky proměny vlka v bělovlasou ženu mu v hlavě utkvěly dodnes. Probudil se v lesní v nějaké lesní chýši. Lépe mu opravdu nebylo. Cítil, jakoby mu celé tělo hořelo a měnilo se zevnitř na něco nechutného a chlupatého. Měnění se ve vlkodlaka bylo příšerné. Pot, řev a očekávání toho nejhoršího. V posledních dnech své proměny doufal ve smrt. Pro mladého chlapce to byla nesnesitelná bolest. Měl však skvělou opatrovnici a posléze i trenérku a duševní vůdkyni. Jmenovala se Sorcha. V prvních letech pro něj byla spíše matkou, jelikož se mu rozhodla vynahradit ta léta, která kvůli jejímu tehdejšímu nepříteli Moranovi ztratil. Domů už se nevrátil a ani Sorcha mu nedovolila se domů vracet. Bylo by to nebezpečné pro celé jeho okolí, rodinu i statek. Tak prožil Wyford svá důležitá léta v lesní chýši se svojí zasvěcovatelkou Sorchou. Boj se svým vnitřním vlkem prožíval velmi těžce a nesmiřoval se s ním lehce. Byl agresivní a hnusný. Jenže Sorcha věděla, co má dělat. Někdy stačila jen domluva s někdy musela zakročit i ona. Naučila však mladého Wyforda vše, co potřeboval, aby byl schopný se o sebe postarat. V boji byl skvělý, talentovaný. Párkrát musel chránit jejich lesní chýši před smečkou, jelikož byli oba se Sorchou vyděděnci a nedaleká smečka se jich chtěla zbavit, hlavně proto, že Sorcha zabila jejich člena.
Po letech, co strávil v lese se pomalu chystal odejít. Sorcha jej posílala přes moře již dávno, umírala, byla na tomhle světě už od dob, kdy lidé v Evropě znali pouze pohanství a chtěla odejít sama. Nemohl ji však opustit ať chtěla nebo ne, počkal na její smrt a pak popel rozprášil po lese. Vydal se do Evropy v polovině osmnáctého století. Zavítal do měst i vesnic, ale lidé, kteří tehdy pobývali v jeho okolí sdíleli názory neduševního rázu a jemu nebyli pochuti. Odešel raději hledat jinou společnost jemu podobnou. Prodíral se lesy lovil zvěř a většinu času přežíval v podobě vlka. V časech zimy byl vlkem i po dobu tří měsíců. Na území dnešního Česka se setkával hodně s čarodějkami, které v lesích pořádali tajné sabaty a schovávali se před církví a veřejností. Oblíbil si onu ráznou slovanskou krev oněch krásných kouzelnic. Sice jej neměly rády, ale po domluvě to s nimi šlo. Vyšli mu hlavně vstříc, protože nepobýval ve smečce a nijak je osobně neohrožoval. Jak by mohl, když se po časech setkávání s nimi, zamiloval do jedné z nich. Nádherná černovlasá dívka jménem Dobrovka. Rychle se naučil její řeči a ona mohla poznat tu jeho. Učil se od ní jejímu "řemeslu" a on jí na oplátku učil, jak zacházet s lukem, dýkou a nebo se bránit vlastníma rukama. Naučil se poznávat kameny, bylinky, vařit lektvary a také čím odrazit kletby a ubránit se některým kouzlům. Strávili spolu skoro celý rok, jenže na začátku zimy to skočilo. Dobrovka s ním již nechtěla být. Přestala jej prý milovat. Nerozuměl tomu. Naprosto ho to zničilo, ale on se rozhodl nechat mladou čarodějku napokoji a odebral se na jih Francie. Putoval v podobě vlka a na několik let se tam usídlil v podobě lidské. Poznal spoustu umělců a filozofů. Popíjel s nimi absint a diskutoval o nynějším světě. Tento život se mu líbil. Připojil se k nim a začal se vzdělávat na umělecké akademii, ale akademismus mu přišel dosti upjatý a nevolnomyšlenkářský, tak z akademie odešel. Poznal jiné umělece. Expresionismus a impresionismus mu byl mnohem blíž. Jejich filozofie a uvažování přikládal k nadčasovému. Jeho umělecká fáze byla nejdelší doba, kdy zůstal v podobě lidské. Ještě před druhou světovou válkou odešel z Evropy pryč. Jeho cesta vedla na východ, opět v podobě vlka. Bylo to bezpečnější, než cestovat, jako člověk. Prošel Indii, ale pokračoval dále. Wyford skončil na nějakou dobu v Nepálu a poté také v Tibetu. Zde nasbíral více duševní energie a klidu. Po letech života v materialismu to byla naprostá očista. Naučil se východním technikám boje a vnímání energie. Byl to naprosto jiný druh magie, než kterou poznal od Dobrovky. Končila ve vyšších svérách. Netušil proč vlastně odešel, ale nakonec odešel. Asi aby mohl toto učení mnichů předávat dál? Pokračoval dále na východ a skončil nakonec na západě. Měl štěstí, že unikl Asii v době vietnamské války a ocitnul se na písečných plážích Kalifornie. Sladká doba hippies ho tolik neuchvátila, jako zkoumání kultury pravých Amerických obyvatel. Seznámil se s vlkodlaky, kteří tam žili a patřili k původním obyvatelům. Několik let strávil životem u nich. Byla to opravdu dlouhá doba, ale po čase nesnesl být na vyprahlých planinách zalitých celoročním sluncem. Navíc kapitalistický a konzumní přístup Američanů jej donutil zemi opustit nadobro. Vrátil se do rodného Irska. Vyhledával místo, kde žil spolu se Sorchou v prvních a nejdůležitějších letech svého lycanského života. Našel jej. Poznal to místo podle energie, kterou vydávala, i když bylo z často cítit zásahem civilizace. Prožil toho dost a procestoval svět natolik, že byl odhodlán své poznatky předat mladším generacím. Byl přijat, jako učitel na akademii pro mladé vlkodlaky, kde učí již šestým rokem. Zatím své místo pořád má i se svým způsobem myšlení.